a o tom, jaké riziko představuje každý zásah do přirozeného běhu života přírody, občas vzbudím udivený úsměv otázkou: všimli jste si, jak máme ekologicky citlivou státní hymnu? V té dojemné písni nikam nepochodujeme, ani se nechystáme porazit nepřítele. Zpíváme o tom, že jsme někde doma, že krása naší země prostá a že ji tvoří země, z níž vyrůstá zeleň, a nezbytná voda.
Lidé se dnes ostýchají mluvit o vlastenectví, protože se setkávají s reakcí: Nebuď nacionalista! Samozřejmě, všichni víme, jak tragické ovoce přináší, pokud se jeden národ povyšuje nad ostatní – a to je nacionalismus.
Moderní vlastenectví, kterého je třeba, je vlastenectví zemské. Někde hluboko v sobě cítit odpovědnost za kus země, kterou vnímám jako svůj domov. Od jejího nerostného bohatství přes každý pramen a vodní tok, přes celou rozmanitost živé přírody, přes architekturu, umění až k jazyku a duchovnímu odkazu vědy nebo víry. To všechno je třeba chránit a občas i bránit před námi samotnými. Pro sebe a svoje potomky, ale také pro celou Evropu. Někteří z nás totiž cítí zemské vlastenectví i k tomuto poloostrovu eurasijského kontinentu, proto na každém kroku brání také její kulturu. Evropská kultura totiž umožňuje, aby zde v lidské důstojnosti žil každý, kdo je ochoten ji respektovat. Více než dva tisíce let na sobě Evropané, ne vždy s úspěchem, pracovali. Díky Řekům známe hodnotu rozumového poznávání světa, Římané stanovili zatím nedosaženou laťku při hledání spravedlnosti, křesťanství přineslo vedle starozákonního Desatera schopnost odpouštět a dávat každému novou šanci.
V době humanismu lidé propojili antiku a křesťanství a zformulovali tři základní otázky pro každý státní útvar: v čem musí mít každý svobodu, kdy je třeba ctít rovnost všech lidí a kam až by měla sahat lidská solidarita. O těchto otázkách se dohadují politici už víc než dvě stovky let. Jsme na cestě k lepšímu lidství nebo začínáme člověka likvidovat? Pokud budeme schopni čerpat ze vzácných pramenů evropské kultury, máme naději.